Obamova vláda, jejíž invence v přístupu k Íránu se vyčerpala nepříliš úspěšnou snahou propojit toto téma s „resetem“ vztahů s Moskvou a nejspíš i prsty v kyberútoku virem Stuxnet nyní zdůrazňuje regionální stabilitu, zlehčuje implikace zprávy (nepotvrzují, že Teherán provozuje plnohodnotný program vývoje jaderných zbraní), odrazuje Izrael od jednostranného vojenského řešení a upřednostňuje sankce. Reflektuje přitom vlastní složitou pozici v regionu v důsledku arabského jara (a léta) a selhání alianční politiky odcizením Turecka a Izraele.
A Republikáni? Nejrázněji se k problému vyjádřil Rick Perry. Izraelský preventivní útok by podporoval, i kdyby měl rozpoutat regionální válku. Jak ostatně řekl už dříve, k podpoře Izraele ho zavazuje jeho (evangelická) víra. Po bok by se Izraeli postavil a k dispozici dal přímou vojenskou pomoc i Rick Santorum (navrch by podporoval „íránské rebely“). Jeho i Perryho logika je neúprosná: Teherán ústy prezidenta Ahmadínedžáda pohrozil před lety vymazat Izrael z mapy. Nyní je na dosah prostředkům, aby mohl tento cíl realizovat. Proto je třeba jednat. Podobně hovoří Michelle Bachmannová. Jon Huntsman, bývalý velvyslanec v Číně, dal jadernými hlavicemi vyzbrojený Írán za příklad státu, proti kterému by měly USA vojensky zasáhnout už před měsícem. Mitt Romney by umístil v okolních mořích dvě letadlové lodi: si vis pacem, para bellum. Jeho pozice alespoň zdůrazňuje důsledné odstrašování Íránu spíš než preventivní akce. Zato Herman Cain, který v minulých dnech řešil spíš vlastní kostlivce ve skříni by se nezlobil, kdyby (hypotetická) plavidla vyslaná do Perského zálivu vyvolala vojenskou konfrontaci, protože Amerika je silnější. Newt Gingrich radí „tajné operace“ ke svržení režimu, po němž otevřeně volají i Romney, Cain a Santorum. Na zcela na opačném pólu nakonec najdeme Rona Paula, podle kterého je íránská hrozba nadsazena. Je proti preventivnímu útoku i přísnějším sankcím a Teherán by oslovil s nabídkou „přátelských“ vztahů.
Rétorika stranou, pokud některý z Republikánů Obamu skutečně vystřídá, byrokratická mašinérie a styky s mezinárodní společností mnohé hrany zbrousí. I tak lze z výroků usuzovat, že až na izolacionistického Paula kandidáti, jejichž povědomí o mezinárodní politice je v drtivé většině chatrné, instinktivně chápou nutnost udržovat velmocenské postavení USA silovými prostředky a unilaterálně i tam, kde jde jen těžko hovořit o životních amerických zájmech. Obamova vláda se snaží tváří v tvář růstu „ostatních“ naplňovat, s dílčími úspěchy, strategii řízeného ústupu z pozice hegemona jejich začleněním do institucí liberálního mezinárodního řádu, jejichž jsou Spojené státy architektem, a omezováním vlastních zahraničních angažmá. Pro takového Romneyho ale „údělem Ameriky není být jen jednou z více globálních mocností existujících ve vzájemné rovnováze“ – Bůh ji takovou zkrátka nestvořil. Za poradce si Romney nedávno vybral prominentní neokonzervativce Roberta Kagana, Eliotta Cohena, Walida Pharese nebo Erica Edelmana. Nová aliance v zahraničních otázkách nevzdělaných politiků a ideologů se zúženým viděním okolního světa by mohla Spojené státy i jejich spojence znovu přijít draho.
Delší verze komentáře publikovaného v Hospodářských novinách (21.11.).