Reklama
 
Blog | Ondřej Ditrych

Gruzie a Rusko tři roky po válce

Na severu Ruska ledy tají, vztahy s jižním sousedem tři roky po srpnové válce zůstávají pod bodem mrazu.

Zamrzlé dlouho zůstávaly i etnopolitické konflikty jižního Kavkazu, jejichž moderní děj, podnícený zájmy staronové politické nomenklatury a „podnikatelů s násilím“ se začal odvíjet na pozadí rozpadajícího se sovětského impéria. V noci ze 7. na 8. srpna 2008 se ale ukázalo, že alespoň ony mohou roztát – a velmi rychle. Po několikatýdenních bojůvkách v maličkém regionu Jižní Osetie, v sovětských dobách autonomní oblasti sovětské socialistické republiky Gruzie, které se zde nicméně opakovaly od vymanění části oblasti z vlivu Tbilisi (1992) skoro každé léto, se za stále zcela neobjasněných okolností rozhořel krátký, ale intenzivní konflikt mezi Ruskem a Gruzií.

Co přesně se tehdy a v dnech bezprostředně předešlých v samotné Osetii, ale také na jednání politických špiček a vojenských štábů v Tbilisi a Moskvě odehrálo, není stále zcela jasné. Jisté je, že gruzínský prezident Saakašvili vydal rozkaz k ostřelování a útoku na separatistickou metropoli Tschinvali. Patrně na základě úsudku, že nejen jižní Osetie, ale celá Gruzie čelí invazi ruských vojsk pronikajících tunelem Roki proraženým pod hřebenem velkého Kavkazu, vojsk shromážděných na jeho severních úbočích údajně za cílem vojenského cvičení. Ruskou reakcí byla „humanitární intervence“ a (sebe)obrana ruských „mírotvorných sborů“, která dalece přesáhla hranice Jižní Osetie samotné. Postup ruských vojsk nejen do nitra Gruzie zastavilo až příměří sjednané francouzským předsednictvím EU, které vstoupilo v platnost 12. srpna.

O interpretaci konfliktu se od jeho konce vede bitva, ve které proti sobě s jistou mírou zjednodušení stojí dva názory. Podle prvního šlo o „geopolitickou válku“, kterou se Kreml snažil stvrdit svou dominanci v postsovětském prostoru potrestáním zlobivého prozápadního režimu a zamezením jeho integraci do NATO. Konflikt v Jižní Osetii, který stejně jako ten v sousední Abcházii (rovněž dřívější administrativní součásti sovětské Gruzie, kde zkraje 90. let vznikl nezávislý kvazistát), dlouhodobě přiživoval, mimojiné politikou „pasportizace“ (udělování ruského občanství obyvatelům separatistických zón v mezinárodně uznaných hranicích Gruzie) a reakce Tbilisi na své provokace teď využil jako záminky k invazi. Ta byla zároveň políčkem do tváře Západu, který stál za vyhlášením nezávislosti Kosova v únoru téhož roku na úkor tradičního ruského spojence Srbska. Podle druhých Moskva na vyhrocení situace pouze reagovala a vina padá na nezodpovědného a nevyrovnaného gruzínského prezidenta. Zdánlivě liberálního, ale ve skutečnosti s výraznými autoritativními sklony.

Reklama

Díl viny patrně padá na všechny. Na Moskvu za provokaci konfliktu. Na Saakašviliho za to, že neovládl svou prchlivost a nechal se vyprovokovat k předem prohrané bitvě. Na oba za disproporční užití vojenské síly. A na Západ, protože nevyslechl Saakašviliho naléhání, aby se do řešení konfliktů výrazněji zapojil, třeba vysláním monitorovacích misí, a namísto toho mu až příliš zvedal sebevědomí projevy podpory, kterými nahrazoval neochotu k skutečným činům.

Válka trvala necelý týden, vyžádala si ale 850 padlých a měla dalekosáhlé důsledky. Ruské síly okupovaly zbytek Abcházie pod gruzínskou kontrolou (horní Kodori), celou Jižní Osetii a až do svého odsunu z vesnice Perevi loni na podzim i části gruzínského „vnitrozemí“. Obě separatistické republiky vyhlásily pod patronátem Moskvy na konci srpna nezávislost a propast mezi nimi a Tbilisi se tak ještě prohloubila. Zbytek Gruzie, kam po „vymetení“ etnicky gruzínských vesnic v Osetii přibylo na 40 tisíc uprchlíků, definitivně ztratil naději na integraci do NATO (ta byla nicméně fakticky pohřbena už na předešlém jarním summitu v Bukurešti) a ocitl se v medvědím sevření ruských jednotek rozmístěných na sever (Abcházie, Jižní Osetie) i jih (Arménie) od svých hranic. Saakašviliho režim navíc ještě posílil své autoritativní tendence živené obrazem vnějšího i vnitřního nepřítele, naposledy odhaleného při „spiknutí fotografů“ údajně pracujících pro ruské tajné služby. Moskvě její intervence a násilně stvrzená změna hranic členského státu OBSE ze zpětného pohledu prošla poměrně snadno, i díky politice resetu Obamovy administrativy. Konflikt přesto ukázal na trvající nedostatky ruských ozbrojených sil ve vybavení, výcviku nebo situačním povědomí a taktické koordinaci a obecně trhliny v ruské soft power. Uznání Moskvou sponzorované nezávislosti se novým republikám dostalo jen od Nikaraguy, Venezuely a tichomořských ostrovních států Nauru a Vanuatu (pouze Abcházie).

S tříletým odstupem lze říci, že plody ruského vítězství se stále víc hrozí proměnit v novou mezinárodněpolitickou realitu. K tomu přispívá svým dílem i EU. Za dynamického francouzského předsednictví umožnila dojednání příměří, vyslala do oblasti monitorovací misi (EUMM), spolupředsedá ženevským mírovým jednáním a pokouší se přispět k strukturálnímu řešení konfliktu svými sousedskými politikami. Jenže jednání v Ženevě (jejich poslední, šestnácté kolo se odehrálo letos v červnu) jsou od samého počátku na mrtvém bodě a od doby, kdy EU jen pár měsíců od konfliktu vztahy s Ruskem urovnala, se omezuje na konstatování, že militarizací obou separatistických republik Moskva odporuje podmínkám příměří a dohodám o jejich plnění. Byť je jejím stanoveným cílem zabránit konsolidaci nového statu quo, EUMM, které abcházské a osetinské úřady neumožňují působit na své straně linie, nepřispívá takřka k ničemu jinému. Bližší integraci prostřednictvím sousedských politik nakonec Evropská komise podmiňuje dalekosáhlými politickými a ekonomickými reformami. Do nich se Tbilisi moc nechce, protože sbližování s EU je pro něj především „vyčkáváním na lepší počasí“, které má spočívat v dějinně nevyhnutelném oslabení Ruska a jeho přiklonění se k Západu.

Bezpečnost na jižním Kavkaze je přitom jednoznačně v evropském zájmu. Obchodní význam regionu s HDP 0,9% sedmadvacítky je pro EU zanedbatelný (0,5%). Na váze mu ale dodává rostoucí evropská poptávka po plynu a jednostranná závislost na ruských dodávkách očekávatelná v důsledku nových jaderných politik členských států. Právě tudy totiž prochází jižní plynový koridor, jehož nejambicióznějším současným rozšiřujícím projektem je dvousetmiliardové Nabucco napojené na jihokavkazský plynovod v tureckém Erzurum. A tak jako může plynulost dodávek ohrozit nová, byť nyní nepříliš pravděpodobná eskalace v blízkém Náhorním Karabachu, vyplývá nejistota i z jeho vinutí se pevninským „Hormuzem“ okleštěné, ruskými silami sevřené a potenciálně politicky nestabilní Gruzie. 

 

Vyšlo v Hospodářských novinách (9.8.2011).

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama